OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bohatá sněhová nadílka, kterou v polovině ledna (nejen) Praze tak štědře poskytla matička příroda nebyla jediným dárečkem onoho večera. S neméně štědrou nabídkou přijel i špičkový švédsko-finský grindcoreový dvojblok, který byl doplněn o zajímavá domácí jména. Bylo se tedy na co těšit.
Ještě než své běsnící orgie spustili hlavní večerní hvězdy, se ke slovu dostává i trojice rekrutovaná z českých luhů a hájů. Ty první, chlapíky slyšící na jméno NEEDFUL THINGS, se mi stihnout nepodařilo, ale královehradeckou emocoreovou partičku THEMA 11 už sleduji s plným zaujetím. V početném publiku bylo vidět, že mnozí lidé se těšili hlavně na tuto již zavedenou kapelu, která se po kratší odmlce vrátila na koncertní pódia. Letitá zkušenost a sehranost byla v projevu THEMA 11 patrná hned od začátku. Bylo příjemné sledovat suverénní vystupování kapely, pro které vytvářel živnou půdu kvalitní repertoár. THEMA 11 bych žánrově zařadil k dalším Čechům LVMEN. Zvukově i co se atmosféry týče se jedná o dosti podobné záležitosti s tím rozdílem, že královéhradečtí mají radši o něco rychlejší tempa a menší stopáž skladeb. Náladotvorná brutalita v podání THEMA 11 se mi velice zamlouvala a s ohledem na další vystupující působila jako zajímavý hudební kontrast. Mě osobně kapela svým vystoupením dokázala přinutit k poptávce po její studiových počinech.
O jihočeských INGROWING se mi píše už velice těžko. Viděl jsem je mockrát, nikdy nezklamali a to samé bez výjimky platí i o tomto setu. Takže si to je v krátkosti shrňme: zkušený a mazácký pódiový projev, 100%-ní nasazení a zaujetí pro věc a v neposlední řadě rovněž vyzrálý repertoár. Co říci více a přitom neopakovat slova ze starších reportů? Snad jen to, že zazněla i skladba, která se má objevit na splitku s americkými řezníky EXHUMED a že všechny české předkapely měly velmi dobrý zvuk, což před vystoupeními severských milovníků vysokých rychlostí dávalo výborné vyhlídky na kvalitní zážitek.
To pravé ořechové však přichází s nástupem švédských úderníků SAYYADINA. Tahle čtveřice je u nás v poslední době jako doma, což bylo patrné i díky vřelým ohlasů z publika. Švédská grindová bruska se do toho opřela skutečně se smrtícím nasazením a hlavně subtilní řvoun Ove Wiksten připomínal někoho, kdo má problém se vtěsnat do své vlastní kůže. Neustále pobíhal po pódiu, poskakoval, krčil se a pak zase poskakoval a do toho ještě za doprovodu svých kolegů stíhal chrlit texty jednotlivých skladeb. Ozdobou obou hlavních kapel jsou hlavně bubeníci, jejichž schopnost zahrát nadlidská tempa a ještě se u toho škrábat v nose, je obdivuhodná. V tomto případě je mistrem svého oboru řecký rodák Adde Mitroulis. Skvělý a ještě našlapanější set než loňském Obscene Extreme si navíc vynutil skandování fanoušků o přídavek. Tento SAAYADINA vyslyšeli a nabídli poměrně netradiční předělávku, tuším, že starších BLACK SABBATH, ale nejsem si tím tak uplně jistý.
Ovšem málo naplat. SAYYADINA sice zabíjeli, ale ROTTEN SOUND totálně vyhlazovali. Tihle Finové jsou v současnosti absolutní grindovou špičkou a svůj náskok před „konkurencí“ s poslední deskou „Exit“ ještě zvýraznili. Po krvavé image, kterou se presentovali na turné k předchozímu albu „Murderworks“ (2002), přišla tentokráte řada na černé košile (že by pocta zesnulému Mieszko Talarczykovi, který se na „Exit“ podílel coby producent?). Troufám si tvrdit, že ROTTEN SOUND jsou jedni z mála, kteří grindcore dokázali povýšit do umělecké roviny. V jejich podání se jedná o kumšt hudebního extrému, který je dotažen snad až za hranici svých možností. Neumím si v současné době představit nikoho, kdo by se k ní dokázal alespoň přiblížit, neřku-li ji přímo překonat.
Hnacím motorem je samozřejmě bubenický mág Kai Hahto, nad jehož rychlostí snoubící se s technikou a naprostou lehkostí projevu zůstává rozum stát. Tíha kvalit ROTTEN SOUND je hlavně na jeho doslova vypilovaných a variabilních sypačkách. Suverénní a charismatické vystupování zbylých tří členů ansámblu pak dotváří obraz špičkové kapely, jejíž koncertní sety jsou strhujícím zážitkem. Toto samozřejmě platí i o pražské zastávce „Grind Your Face Off“ turné, která se vyznačovala na klánovické poměry výborným zvukem, takže výsledný dojem byl lahůdkový. Playlist pozůstával hlavně z posledních dvou alb, ovšem došlo i na historické kousky a dokonce i na cover „Reek Of Putrefaction“ od klasiků žánru CARCASS.
Největším negativem se tak nakonec stal čas, resp. rychlost s jakou koncert uběhl. Popravdě bych ROTTEN SOUND vydržel poslouchat klidně i další hodinu. Avšak i to „málo“ stačilo na bezkonkurenční mozkový EXIT. Doufám pánové, že se k nám zase brzy vrátíte!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.